Úspěšná premiéra na ME v LOB

Další významnou mezinárodní akci mám za sebou, proto je na čase podělit se s vámi o nové zážitky.
Pár slov na úvod: Na Mistrovství Evropy v lyžařském orientačním běhu, konající se v bulharském Velingradu, jsem začala trénovat už v létě, kdy jsem se zúčastnila dvou repre soustředění a po letech vytáhla kolečkové lyže z garáže. :-) Výjimečně jsem se na první sníh nepostavila až při prvních českých LOBech, ale už 1. prosince, kdy jsem točila objem na dvoukilometrovém kolečku v Krušných horách. Týden poté jsem odjela na soustředění na Černou horu, kde jsme absolvovali několik objemových i intenzivních tréninků. Před prvními závody Českého poháru, které na soustředění bezprostředně navazovaly, jsem tentokrát měla slušný základ – téměř 300 km na lyžích. Na Silvestra už to bylo přes 500 km, to je pěkné číslo, ne? Víkendové tréninky na lyžích jsem v týdnu prokládala běžeckými fázemi a snažila se během náročných pracovních týdnů najít čas také na potřebný odpočinek. Poslední soustředění, na kterém jsme společně s repre týmem vyladili formu, bylo v Harrachově/Jakuszycích. Zde jsme domluvili také poslední detaily týkající se cesty do Bulharska a mohlo se vyrazit.

Cesta do Bulharska byla náročná a dlouhá (trvala asi 16 hodin). Naštěstí jsme měli druhý den ještě čas na aklimatizaci, absolvování modelového tréninku a otestování lyží. Už na modelu jsme všichni vytušili, že se sněhem to nebude žádná sláva, navíc bylo centrum všech závodů (Starina, 1650 m.n.m.) situováno ještě o sto výškových metrů níže než model, což lehce zavánělo průšvihem. Na loukách bylo sněhu sice hodně, což jsem pečlivě otestovala, když jsem se v jedné fikačce ve sjezdu slušně rozsekala. V lese naopak vykukovaly pařezy a klacky, proto i tam bylo potřeba umět rychle reagovat. Úkolem číslo jedna tak bylo absolvovat všechny závody hlavně bezpečně a bez zbytečných zranění.

Hned první závod, kterým byl sprint, tvrdě prověřil především naši techniku. Celý den propršel, sníh byl těžký a mokrý a především v čárkách (tj. cesty najeté skútrem) byl odpich holemi téměř nemožný. Každý jsme se s podmínkami nějak porvali, většina myslím celkem úspěšně. Já jsem vyjela na trať jako desátá a postupně jsem dojížděla a předjížděla soupeřky přede mnou. Pocit to byl samozřejmě dobrý, než kdyby mě vzal někdo zezadu. :-) Mapově trať nebyla těžká, ale našlo by se i pár voleb. Do mapy jsem se dostala celkem rychle a mohla se spíš soustředit na samotnou jízdu. Bezpečnost nade vše, to jsem si opakovala po sprintu ještě třikrát tak častěji. V závodním prostoru se totiž vyskytovalo několik potoků, přes které se pořadatelé neobtěžovali vyrobit můstky nebo cokoli, co by aspoň trochu zabránilo riziku zlomení lyží a nehezkých držkopádů. I já jsem na jeden sjezd, který byl částečně bez sněhu a poté končil v potoce, doplatila. Lyže naštěstí vydržely a já jsem se po chvíli také vyhrabala a pokračovala v jízdě kupředu. Cenné vteřiny mě to sice stálo, ale myslím, že jsem nebyla jediná, kdo se v tomto místě slušně rozsekal. Po 22 minutách jsem dojela do cíle spokojená, protože jsem si nebyla vědoma žádné výrazné chyby. Na mém premiérovém ME jsem se tak mohla radovat z 20. místa hned po prvním závodě.

Třetím nejlepším výkonem z Češek ze sprintu jsem se nominovala do céčkové sprintové štafety s Michalem Argalášem. Každý člen štafety jel tři úseky (necelé 2 km), v každém bylo 6-7 kontrol, z toho 3 uzlovky. Většina trati se tak hned od druhé úseku jela zpaměti, hlídat se musely jen odbočky k jiným farstám. Přestože nebyl závod mapově tolik náročný, zdál se mi celkem zajímavý a vlastně jsem si ho i docela užila. Nejsilnějším zážitkem (to neznamená nejhezčím) bylo brodění potoka, za kterým byla umístěna uzlová kontrola. Na tuto kontrolu jsme museli všichni třikrát tam a zpět, vždycky po kotníky v bahně. Hlavně na prvním úseku to vypadalo spíš jako hromadné bahenní zápasy než jako lyžařský orienťák. My holky jsme jely opět velmi vyrovnaně, v součtu časů mi dala nejlepší Péťa asi půl minuty. S Argim jsme obsadili celkovou 17. příčku.

Během sprintovek padal velmi mokrý sníh a ještě večer nebylo jasné, jestli se další závod pojede ve stejných prostorech nebo si nechají pořadatelé den na přípravu v náhradních prostorech ve vyšší nadmořské výšce. Nakonec se závody nepřesunovaly a pořadatelé natočili většinu tratí po loukách, kde bylo sněhu ještě dostatek. Přes noc konečně trochu mrzlo a vytvořila se tvrdá krusta s námrazou na povrchu. Polovina závodu se tak dala absolvovat jako azimuťák, což mi samozřejmě vyhovovalo. Výhoda startovat v červené skupině tak nebyla skoro vůbec znát oproti ostatním závodům, ve kterých jsme plnily roli „šlapek“ (tzn. najížděly fikačky, které pak ty později startující závodnice mohly využívat a neztrácely na prošlapávání hlubočáku – odtud pojem šlapka :)). Tentokrát se totiž dalo jezdit úplně kdekoli bez náznaku propadávání. Závod jsem rozjela skvěle, atakovala jsem TOP15, ale při prvním nájezdu do lesa jsem netrefila odbočku (otázkou je, jestli byla chyba v mapě nebo v nezvládnuté technice, přesně na tomto místě totiž chybovalo více závodníků). Navíc jsem si na dojezdu chtěla trochu přibrzdit u sběrky (už párkrát se mi totiž stalo, že ve velké rychlosti mi bezkontaktní ražení nefungovalo a musela jsem se ke kontrole vracet), ale tím že byl povrch hodně ledovatý a nerovný, položila jsem to přímo ke kontrole. Díky pádu jsem bohužel neměla dostatečnou rychlost na finiš, a tak jsem si dojela pro 21. místo, pouhých 6s za TOP20. Pocit ze závodu jsem měla ale dobrý, věděla jsem, že na normálních cestách, mimo čárky, jsem schopná jet celkem rychle. To mě uklidnilo v tom, že na longu při dlouhých přejezdech bych nemusela tolik ztrácet a mohla bojovat o umístění začínající číslem jedna, v ideálním případě TOP15.

Odpočinkový den byl opravdu za odměnu. Vydali jsme se ještě o něco výš, až do téměř 2000 m.n.m. k jezeru Belmeken. Užili jsme si krásné výhledy, sklouzli se a nabrali trochu energie do zbývajících dvou závodů.

Na long neboli klasickou trať, jsem se těšila asi nejvíc, protože mi delší tratě prostě svědčí. Jedu jen nepatrně pomaleji oproti sprintu, ale vydržím to pětkrát déle. :-) Když navíc pořadatelé oznámili, že místo hromaďáku bude intervalový start, těšila jsem se o to víc. Vyhovuje mi, když si můžu diktovat tempo sama. Večer jsme si všichni polepili mapníky doplňky od Enervitu, abychom pravidelně doplňovali energii a při závodě nám nedošlo. Dosud jsem gely při LOBech nezkoušela, ale podcenit jsem to nechtěla. Kromě gelů jsem si vzala i osvědčené tabletky. Na startu jsme prý byli jediným týmem, který měl zásobu energie na závod, ostatní asi spoléhali na to, že tam moc dlouho nebudou, nebo že to zabalí. Stejně jako v předchozích závodech ani při tomto jsem nepocítila výraznou nervozitu (asi jsem čím dál větší flegmatik :)). Na startovní čáře jsem si ještě pořádně zívla, abych měla dostatek kyslíku, a vyrazila jsem na trať jako šestá v pořadí. První část tratě měla pouze 6 kontrol, poté následovala výměna mapy. Tuto část závodu jsem nikam výrazně nespěchala, snažila jsem se dobře naplánovat a zrealizovat postupy, což se mi povedlo. Bylo to základem úspěchu a motivace do další části závodu. V druhé třetině jsem si hodně rozmýšlela volby a dobře naplánovala občerstvovačky. Poslední třetinu závodu jsem už téměř nekoukala do mapy a soustředila se plně na přeskakování potoků a na jízdu samotnou. Dokonce jsem měla pocit, že mi lyže jedou rychleji a rychleji. Na posledních třech postupech jsem si polepšila o tři místa. Sběrku tentokrát trochu posunuli, a tak jsem kolem ní zvládla profrčet bez pádu. Do cíle jsem dojela jako první ze všech. Pak jsem hodinu netrpělivě chodila kolem průběžných výsledků, než dojely všechny soupeřky a já se nakonec mohla radovat ze skvělého 9. místa.

S Péťou a Hankou jsme jezdili hodně vyrovnané závody, tak jsme se na štafety celkem těšily. Péťa nám to skvěle rozjela a předávala mi na 6. místě (4. místo v redukovaném pořadí), těsně za Estonskem, těsně před Finskem. Já jsem až na pár drobných zaváhání zajela dobrý závod, především fyzicky jsem tam nechala úplně všechny síly, co mě zbyly, a předávala jsem Hance na 5. místě (3. místo v redukovaném pořadí). Měla jsem z toho obrovskou radost, medaile byla ve hře. Hanka sice žádnou výraznou chybu na posledním úseku neudělala a se soupeřkami, které jí dojely, se snažila držet krok, ale nakonec se před ní dostaly Norka, Finka i Estonska. Ze 6. místa (v redukovaném pořadí) jsme tak byly trochu zklamané. Toto zklamání však opadlo v momentě, kdy jsme společně s Finkami a Švédkami zjistily chybu pořadatelů – špatné rozdělení farst (např. já s Péťou jsme měly úplně stejnou trať) a bylo jasné, že se závod zruší a žádné medaile se rozdávat nebudou. To byla trochu smutná tečka. Doufám, že si z toho vezmou všichni pořadatelé ponaučení a všechny dobrovolníky, kteří můžou ovlivnit závod, vždy řádně proškolí. Chyba se stala totiž právě na startu, kdy dvě dobrovolnice rozdávaly mapy bez ohledu na čísla. Podstatné informace jim totiž zřejmě nikdo neřekl.

Pozitivní atmosféru na vyhlášení jsme si však užili, protože se na velkou bednu postavili jak naši chlapi (5.), tak junioři (6.), dorostenky (5.) i dorostenci (5.).

Od banketu jsme si všichni slibovali trochu víc. O co déle párty začala (21:00), o to dříve skončila (23:15). Aspoň že jsme větší část stihli pořádně protančit. :-)

Zimní sezóna ještě není u konce. Kromě jednoho závodního víkendu v Čechách se mám ještě na co těšit. Začátkem března letíme na SP do Ameriky. Aktuálně jsem ve Světovém poháru na 26. místě, ve Světovém rankingu na 34. místě. Kéž by se mi povedlo vyjet nějaké pěkné bodíky a vyšvihla se v pořadí ještě o kousek výš. Příští rok je MS ve Švédsku a bylo by fajn dostat se do červené skupiny a tím získat lepší startovní pozici a roli „šlapek“ přenechat jiným. :-) ;-)

Léňa