SP ve Švýcarsku, aneb akce, na kterou jsem neměla původně ani jet

Sledované i nominační závody jsem odběhala velmi slušně a měla jsem tušení, že by to mohlo na jednu jízdenku ze sedmi stačit. Bohužel po diskusích s šéftrenérem Honzou Šedivým jsem nakonec dostala pomyslného černého Petra ve formě náhradníka. Vlastně velmi nevděčná pozice. Musíte se stále připravovat, jako byste jeli, zároveň ale není možné plánovat cokoli jiného, protože co když by to nakonec opravdu klaplo.

V úterý 27. 9. volá Šéďa. Ale ani nyní to není nic konkrétního. Samé „jsou tu nějaké nemoci, zatím nevíme, rozsekneme to zítra dopoledne“, atd. Vlastně ani nevím, zdali bych chtěla více jet, nebo více zůstat doma.

Středa 28. 9. byl státní svátek, den poté se mělo ráno odjíždět. Vyrazili jsme na houby do Brd, příjemná procházka, hojná úroda, ale informace o tom, zda pojedu, či nikoli žádná. Už mě to začínalo docela znervózňovat. Není to pouze o tom sbalit si věci a odjet na místo srazu. Musela bych obvolat své dvě šéfové, zdali si mohu vzít takhle narychlo dovolenou. Domluvit se s týmem, kdo co a jak zajistí. V odpoledních hodinách konečně informace „jedeš“. A začal cvrkot – obvolávání práce, zadávání dovolené do systému, obepisování týmu, čištění, krájení a zavařování hub, balení, testování na covid, …

Čtvrtek 29. 9. odjíždíme směr Davos. Cestu si krátím prací, najednou jsme tam. To by šlo. Obvykle cesta vůbec neutíká. Čeká nás modelový trénink, takové seznámení s tím, jak to tady bude asi vypadat. Já měla výhodu, loňský rok jsem byla o údolí vedle na vícedenních závodech Swiss o-week v Arose. Hned v úvodu pociťujeme jediné, bude to bolet, a to fest. Vysoká nadmořský výška a nespočet vrstevnic udělá své. Počasí zatím vypadá nevlídně, ale předpověď by se měla zlepšovat.

V pátek 30.9. se běží štafety. Ještě pár dní zpět nebylo jisté, zda se vůbec poběží, nebo zdali je nepřesunou do jiné arény. Na plánovaném místě je sníh, což nevěštilo nejlepší podmínky pro samotný závod. Sníh naštěstí odtál, a tak se jelo dle původního plánu. Jakožto náhradník jsem byla nominována do mixové štafety a mohla si tak doslova plnými doušky užít první úsek se světovou elitou. Závod by se dal popsat jednoduše – první půlka downhill, druhá uphill, zima, déšť, plíce kilometr za mnou. Se závodem jsem technicky spokojená. Fyzicky to byla jiná písnička, ale nejde čekat zázraky bez aklimatizace. Bylo ale pozitivní vidět, že jsme na tom všichni velmi podobně.

Hned v sobotu 1. 10. jsme naskočili na middle. Velmi technický závod, ve kterém jsem však narazila na bludný kořen. Věděla jsem, že by mi měl terén sedět, ale ke konci bohužel již zapůsobila únava a já nebyla schopna udržet jasnou mysl až do cíle. Chybky mě stály lepší umístění, ale i tak 66. místo značí, že chybovali všichni. U srdíčka mě však hřálo, že naše mladé srnky jsem dokázala udržet za svými zády.

Únava je již znát, ale pořadatelé nás nešetří. Hned další den, v pondělí 2. 10. nás čeká long. 10,4 km a 480 m převýšení se nezdá být přeci tak hrozných, ale tohle je Švýcarsko. Tady člověk cítí každý metr, jak vzdálenostní, tak výškový. Ale co vám budu…sluníčko prosvítá mezi stromy, krásně vlhký horský les, jen vy, mapa a občas nějaká pastvina s kravami. Byla to krásné a já měla 104 minut na to, si to užívat. Nakonec jsem vykřesala 58. místo. Není to mé nejlepší umístění na světové akci, ale já jej beru. Vím, že jsem šla mapově poměrně čistý závod a dala jsem do něj vše, co jsem aktuálně měla.

Světový pohár není jako mistrovství světa, kde jsou počty startujících velmi omezené. Z nejlepších týmů jako je Švýcarsko, Švédsko, Norsko zde startuje klidně 12 závodníků v každé kategorii a věřte nebo ne, oni jsou všichni excelentní závodníci. Přední umístění na svěťáku je kolikrát více vybojované, než na mistrovství světa.

Po svěťácích jsme se přesunuli z Davosu do Flims-Faax, dějiště mistrovství světa v roce 2023. Byť extrémně vyčerpaní, ale i tak jsme odběhali několik tréninků v terénech relevantních pro příští rok. Pouze trénink dělá mistry a v současně nabité světové špičce nefunguje přišel jsem-viděl jsem-zvítězil jsem. Elitní běžci se připravují měsíce, ale i roky na „jejich“ závod.

Opět to byla zajímavá a obohacující zkušenost. Možnost podívat se do krásných terénů, pobýt ve společnosti top běžců a užít si nějakou tu srandu s českým týmem, nejen během závodů, ale i ve volném čase.

Kája