:: Už je to 10 let...

... co reprezentační štafeta mužů ve složení Michal Horáček, Michal Jedlička, Radek Novotný a Rudolf Ropek získala na Mistrovství světa ve finském Tampere po strhujícím průběhu bronzovou medaili. Dejme slovo Jedlovi, jak viděl „Bronzový čtvrtek 2.srpna 2001“ a spolu s ním zavzpomínejme:

"Probouzím se. Je krásný letní den. Cítím se nádherně. Co asi budu dělat? A sakra, dnes se běží ty štafety na který se rok připravujeme. Trochu mě zamrazí v zádech. Proč zrovna dnes? Moje pocity už nejsou tak skvělý jako před chvílí.

Vstávám a jdu se před snídaní rozklusat. Ty nohy jsou dnes nějak těžký. Dvacet minut musí stačit. Jdu na snídani. Mám jíst hodně nebo málo? Ne, teď se nemusím přežírat. Chlapi startují až odpoledne, takže před odjezdem na shromaždiště ještě stihnu lehký oběd. Musím si sbalit věci. Boty, ponožky, slipy, dres, buzola, číslo, emitka, pití. Snad mám všechno. Zatejpuju si radši už teď, protože potom na to nebudu mít ani pomyšlení. Tak teď na ten oběd. Co si dám? Těstovinama nic nezkazím a z tý omáčky se snad nepodělám. Dal bych si ještě, ale co když to nestrávím? Nic nebude. jdu si pro bágl a společně s klukama odcházíme na autobus.

Snažíme se bavit jako jindy, ale hladina adrenalinu začíná pozvolna stoupat. Ruda přidává neuvěřitelné historky ze svých finišů, kdy několikrát ztratil slibný náskok nebo opakovaně upadl na doběhu a tím si pořádně pohrál s nervama svých kolegů a trenérů. Konečně jsme dorazili na shromaždiště. Sledujeme doběh ženských štafet a Píchal se začíná rozbíhat. Já se jdu trochu odreagovat mezi Slávisty, kterých je tady v Tampere, vzdáleném přes 2000 km od Hradce, celých devět! Všichni jsou pomalovaný trikolórama a vypadaj jak na válečný stezce.

Zazněl startovní výstřel a muži se hrnou do lesa. Nazouván si ultry a jdu se rozbíhat. Na obří obrazovce můžeme sledovat dění v lese, kde je několik kamer. Já se radši protahuju v ústraní a opakuju si taktiku na závod. Píchal se drží v hlavním balíku. Dostávám poslední rady od Kipliho a přesunuju se do předávkového koridoru. Dobíhají první závodníci a minutu po nich na osmém místě Píchal. Beru si mapu a mizím v lese.

Ještě jsem se ani pořádně nezadejchal a už dělám první chybu. Zbytečně se nechávám ovlivnit ostatními a obíhám všechny farsty. Soupeři jsou pryč a ztráta na čelo se prohlubuje na dvě minuty. Už jsem zažil lepší pocity, ale musím na chybu rychle zapomenout a vrátit naši štafetu zpět do závodu. Na dvojku a trojku jsem to možná přepálil, ale v dohledávkách si jsem jistý. Navíc jsem zahlédl litevského běžce Mazulise, který by mně mohl pomoci. Chvíli mně trvá, než ho doběhnu, protože jeho tempo je s ohledem na terén, ve kterém se běží, vskutku ďábelské. Následně spolu vytváříme tandem, který po vteřinkách ukrajuje z náskoku soupeřů. Kontroly nám naskakují jedna za druhou. Zhruba v polovině trati se poprvé ukazujeme živě divákům. Slyším jenom ohromný řev, ale vůbec nic o tom, jaká je ztráta. Vracíme se do lesa a vybíháme kopec, na kterém jsou dvě těžký kontroly. Našli jsme je bez problémů a už to pereme pasekou zpět na pole s druhou diváckou kontrolou. Při seběhu před sebou vidím Fina Huovilu, Švéda Aspa a Australana Hasse. Mají na nás ještě asi minutu. Ale kde jsou ostatní (až v cíli jsem se dověděl, že jsme je někde minuli)? Do cíle zbývá 3,5 kilometru. Vypadá to, že nám pohled na soupeře dodal nové síly. Ještě další tři kontroly trháme s Litevcem společně, ale před dvacítkou se poprvé rozdělujeme. I přes menší zaváhání kontrolu nacházím dřív a mizím mu. Následuje přeběh zarostlé louky a já před sebou v dálce vidím vedoucí trojici. Na rozdíl od nich se nevyhýbám zelenému fleku a razím si cestu přímo. Ztráta se snižuje na půl minuty. Nevím, kde se to ve mně bere, ale po dvou dalších kontrolách jsem s nima. Třetí kontrola od cíle je srázek v zeleným. Zatímco soupeři si nejsou jistí a mapují, tak já se odrážím od velkého balvanu a nacházím kontrolu. Právě teď jsem se dostal do čela závodu. Nechci o dobytou pozici přijít a bezhlavě se řítím k předposlední kontrole. Ta je ovšem v malém údolíčku, které podbíhám. Chyba mě stojí minutu, což je přesně můj odstup v cíli na první štafetu. Radkovi předávám na pátém místě. Řvu na něj ať si běží „to svoje“. Škoda dvou minutových chyb, ale rozběhlý to máme opravdu skvěle.

Dávám rozhovor pro časopis Orientační běh, občerstvuju se, jdu se vyklusat a pak se rychle přemisťuju k divácký kontrole. Příznivé zprávy z radiokontrol se v zápětí potvrzují na divácké kontrole. Radek razí na neuvěřitelném třetím místě a ještě k tomu má malý náskok na čtvrtý tým. Řvu na něj jak idiot, přestože mě stejně v tom rámusu nemůže slyšet. Závěrečný pytlík je krátký a tak za chvíli sledujeme poslední předávku. První Finsko, druhé Norsko a třetí my s náskokem dvou minut na další týmy. Zatím je to skvělý, ale rozhodne se během následujících 35 minut. Netrpělivě čekáme na každou novou zprávu z lesa. Na začátku Ruda trochu ztrácí. Na čtvrté místo se derou nepříjemní Rusové. Mamleev postupně stahuje a na divácké už ztrácí pouhou půl minutu. V pytlíku to bude ještě pořádný maso. Hlasivkama tlačíme Rudu vpřed. Mamleev je sice živější, ale ještě Rudu nemá. Chytáme se s klukama kolem ramen a začínáme vyvolávat Rudu z lesa. Televizní kamery a spíkr se věnuje vítězným Finům a my trneme, jak to dopadne pro nás. Přibíhají stříbrní Norové a náš tep exponenciálně stoupá. Všichni Češi nervózně vzhlížejí ke sběrné kontrole. Teď tam někdo přibíhá. kdo to je? Ruda!!! To snad není možný. A Mamleev ještě není vidět. S pomocí finských diváků překonáváme plot a běžíme Rudovi naproti. Všichni čtyři se do sebe zavěšujeme a vychutnáváme si závěrečnou stovku. Do cíle doslova skáčeme a padáme na Rudu. Přibíhají trenéři, bafíci a fanoušci. Všichni jsou neskutečně šťastní. Máme medaili!!! Přichází spousta gratulantů. Některý z nich ani neznám, ale rád se s nimi podělím o tu radost. Žhavěj se telefony a začínaj lítat esemesky. Někdo musí dát rozhovor do rádia. Bude to Ruda, je nejstarší a nejzkušenější.

Chystá se „malé vyhlášení“ v závodním areálu. To „velké“ bude až večer na náměstí v Tampere. Fini a Noři jsou už na bedně, ale nám chybí Radek, kterého odvedli na dopingovku. To nemohli chvíli počkat? Jdeme tam bez něj. To je parádní pocit! Dostáváme kytice a plyšové medvídky koaly. Čeští fanoušci jsou nejhlučnější. Konečně k nám skáče i Radek. Pózujeme na bedně a házíme divákům kytice.

Většina diváků a závodníků odchází, ale Češi zůstávají. Dělíme se o své zážitky, fotíme se v nejrůznějších formacích a polohách a pořád nemůžeme uvěřit tomu, co se vlastně stalo. Máme medaili z mistrovství světa!!! Je nám se všema co za námi přijeli z Čech strašně fajn, ale musíme jet nazpátek do Tampere, trochu se tam vylepšit a jít na slavnostní ceremoniál. Společně se s klukama cpeme do posledního autobusu a děkujeme všem soupeřům, kteří nám bouřlivě tleskají k našemu nečekanému úspěchu. Ta cesta autobusem je neskutečně dlouhá.

Dorazili jsme do Tampere. Tak teď to bude nadupaný. Během půl hoďky si musíme dát sprchu, jednoho vítěznýho Kozla, bleskovou večeři a odjet na vyhlášení. Odjíždíme s menším zpožděním. Na náměstí se mačkají stovky lidí. Slávisty přesto bezpečně nacházím podle vlajky. Nejdřív vyhlašují ženy. Zvítězily Finky před Švédkami a Norkami. A teď přichází naše chvíle. Fini, Noři a Češi. Ukláníme se před diváky a vystupujeme na bronzový stupínek. Netrvá dlouho a na krku se nám houpají nádherné medaile. Je to doma!!! Po ceremoniálu se opakuje situace ze závodního centra. My i naši příznivci zůstáváme, fotíme se, děkujem si a kroutíme hlavou. Je to jako v tom nejlepším snu.

Nejradši bych si teď sednul někam do hospůdky a vychutával si tu báječnou atmosféru, ale zítra mě čeká kvalifikace na krátkou trať a tak se musím jít připravit. Jdu na masáž, dávám si ještě jedno pivko a studuju mapu a popisy na zítřejší závod. Zapínám si mobila, který asi půl minuty pípá a pak mě upozorňuje, že ve frontě stojí ještě asi dvacet dalších zpráv. To je fajn, že i v Čechách z nás maj radost. Pomalu se mně zavírají oči a tak si jdu lehnout. Je krásná letní noc. Cítím se nádherně a doufám, že až se ráno probudím tak nezjistím, že to byl jenom sen.

Na závěr bych strašně rád poděkoval všem lidem, kteří mně kdy zkřížili cestu a díky kterým jsem se dostal až na tu světovou bednu. Dík rodičům, bratrům a ostatnímu příbuzenstvu, dík klukům ze štafety, všem Klokanům, trenérům, bafíkům i všem ostatním kámoškám a kámošům z orienťáku i mimo něj. Kdoví, možná právě 2.srpen 2001 byl vrcholem mojí orienťácké kariéry."